Pankrác, Nusle, Krč

 na mail nebo na Facebook.

Jsem také pamětník, bydlel jsem za rohem, v ulici 17.listopadu 4 - tak se tehdy jmenovala nynější ulice 5. května. V našem domě byl cukrář Lunďák, vedle bylo řeznictví. Naproti byla rohová restaurace U sládků se zahrádkou pod kaštany. Tomu baráku vedle se říkalo "kašparák", protože ho vlastnil nebo postavil - to už nevím - pan Kašpar.

Jenom malé upřesnění,ul.5.května se dříve jmenovala 1.listopadu.Původní název hospody U sládků si nepamatuji,já si vzpomínám na jméno Na bělce.Ještě jsem poznal na jedné fotce kde je pohled od pláně a je psáno že se jedná pravděpodobně o ulici Petra Rezka,že je to pohled do ulice Žateckých a za chlapcem bohužel není vidět hospoda Na Terebce,dříve snad U Roškotů.

Našel jsem dvě starý mapy ze kterých přikládám aktuální výřez.

autor: Petr Hýžďal


Dobrý den,

rád bych Vám poděkoval za pěkný zážitek při prohlížení Vašich stránek. Celý život jsem prožil v Nuslích a tak jsem si rád připomněl historii. Máma ze Žižkova a táta z jižních Čech se zabydleli na Pankráci začátkem padesátých let (Dvořákovi z nouzového domku č.52, o kterém píše p. Šerák) a když jsem se v třiapadesátém narodil, dostal táta od spořitelny byt na tehdejší Leninově, později a dnes Nuselské. S Vašim vyprávěním se mi vybavilo hodně momentů, na které si člověk jinak ani nevzpomene. Třeba jak v kině Tatra v zimě uprostřed představení (v nejlepším) vyběhl ze dveří zřízenec, zaroštoval s pořádným rachotem v kamnech nedaleko plátna a shora do nich nasypal dávku uhlí. Nebo jak v Nubě (bydleli jsme hned naproti) prodávali vpravo ode dveří hračky a hlavně kuličky. A jak jsme do Nuby později chodili vyžebrávat do sbírky kartičkové kalendáříky. A jak jsem za mámou chodil na Pankrác do kadeřnictví do ulice Za Zelenou liškou, kde pracovala (druhý barák za rohem od Budějovické). A tak by člověk mohl pokračovat do nekonečna.

Přeji pěkný den, s pozdravem - od tohoto autora nemám svolení s uveřejněním jeho jména.

Ze vzpomínek obyvatele domova důchodců na Jižním Městě.

Žil jsem na Pankráci, hned vedle Jedličkova ústavu, vzdálen od vyšehradské brány asi tak padesát metrů.

Vyšehrad, to bylo mé mládí, můj rajón. Překrásný výhled skoro na celou Prahu, přitom na jeho stráních

se pásli koně. Ovšem opravdovými vládci nad Vyšehradem byla parta mladíků, kteří si říkali vyšehradští

jezdci. Byli to „ostří hoši“, hned měli v rukou nože. Podobných part bylo víc. Parta z Grebovky, ze

Stromovky, z Ořechovky a já ani nevím odkud ještě. Vyšehradští jezdci byli však nejsilnější. SNBpolicajti

je nechali na pokoji, ba i podporovali v tom smyslu, že s plným vědomím a se zavřenýma

očima je nechali vyhladit a zlikvidovat všechny ty ostatní možné party a když se tak stalo, teprve je

zatkli a zavřeli. Všichni „Vyšehradští jezdci“ dostali osm let natvrdo a také si to odseděli. Po vypršení

jejich trestu jsem se osobně setkal se čtyřmi z nich. Poznal jsem jejich vůdce „Kozinu“ a „Vzteklouna“,

jinak bratři Procházkové. „Kozina ovládal svou partu svým zjevem. Byl to velice mužný, krásný

až sličný mladík. Také rád sahal po noži. Jeho „bodygardem“ byl Petr, studoval jsem s ním, jinak

„Petrák.“ Ten by pěstí srazil snad i býka. No, a konečně čtvrtý byl „Šilhavej Tony“, falešný hráč karet,

který každého obehrál a vlastně tímto opatřoval finance pro celou partu. „Tony“ měl rachotické tělíčko,

abnormálně velkou hlavu a šilhavé oči. Jedním okem se díval do nebe, druhým na zem. Nikdy jsem

nedokázal pochopit, jak s těma očima může vidět.

Byla sobota, tenkrát ještě pracovní, byl večer, naproti ČSAD byla hospoda „U Jaurisů“ v Michli. Šel

jsem po práci na pár piv a zde jsem se s těmito výtečníky prvně setkal. Byl jsem chlap jako hora,

vzájemné sympatie, jak to u piva bývá. Seznámil jsem se s nimi a přisedl k jejich stolu. Najednou

promluvil „Kozina“: „Bože, jak já bych se šel někam rozšoupnout, ale moje finance na to nestačí.“

Vzápětí jsme se shodli na tom, že ani jeden z nás na to nemá. V tom promluvil „Šilhavej Tony“:

„Chlapi, já peníze mám, a všechny vás tímto zvu do vinárny „Narcis“ pod Tylákem. I stalo se. Za velkého

rachotu jsme došli pěšky z Michle, až do této vinárny, ne příliš skvělé pověsti. Šilhavej Tony se

předváděl. Všem poručil biftek s vejcem, spoustu vína a slané mandle.

Protože jsme byli všichni mladí a fešáci, netrvalo dlouho a každý

z nás měl u stolu pěknou holku. Zábava byla vynikající, tancovalo

se. Kozina udělal na stole stojku, Šilhavej Tony se snažil okouzlit

„hraběnku“ (známá pražská figurka asi 80ti letá, ale tak oblečená

a nalíčená s parukou, že vypadala asi tak na 60 let). Holky se k nám

měly, prostě vynikající noc, až do tří hodin do rána. Mělo se zavírat

a kasírovat. Ještě před tím si však Tony zavolal vrchního a řekl: „ Šéfe,

přineste ještě láhev koňaku a tu si vypijeme jenom my dva. Velice

ochotně se tak stalo. Láhev byla vypita a došlo k placení. Šilhavej

Tony položil svoji občanku na stůl a řekl: „Šéfe, zavolejte

policajty, ale já nemám ani korunu. A to byla pravda. Policajty

nikdo nezavolal, museli jsme tam však nechat všichni své

občanky, druhý den se společně složit a také společně jít

uhradit útratu. Všichni jsme na to dali své úspory, jenom Tony

ne.On jediný se bavil zadarmo. Tímto kouskem vešel do „análů

ČSAD“.

Tony se tomu tak smál, že jsme měli všichni dojem, že se mu ty

oči dočista srovnají.

A na závěr. Kozina a Vztekloun pracovali v Michli, Petrák

rozvážel uhlí a vozil mně krásné brikety a Šilhavej Tony se

oženil a povil dítě. Usadil se ve Štěchovicích a když jsem ho

naposled viděl, vozil starostlivě kočárek se svým potomkem. No a já

jsem po smrti své první ženy odešel na dvacet let z Prahy.

Autor: Josef Fabián - Psala jsem 2x do domova důchodců o povolení tuto vzpomínku zveřejnit zde na webu, nikdo mi neodpověděl. Myslím si, že takové hezké vyprávění stojí za případnou mrzutost.